Okamžitě, po pár prvních tónech alba, se mi chtělo zvolat: „Jazzová avantgarda 60. let je zpátky!“ Takový je i můj hlavní dojem z alba, i když byl při dalším a poté i opakovaném poslechu nahrávky trochu upraven. Saxofonsita místy skutečně zní např. jako Albert Ayler. Album pro mne bylo překvapením.

Shining_shangai_devil.JPGVzhledem k tomu, že mi název norské skupiny ani jména jednotlivých hudebníků nic neříkala, očekával jsem spíše něco jako „chlad fjordů“ po vzoru Garbarkově. Nic takového neuslyšíte; na druhou stranu divokost a oheň pionýrů amerického freejazzu se také tak docela nekoná. Celkový sound je spíš uměřený. Přesto lze vysledovat vlivy Cecila Taylora, Ornette Colemana, Charlese Tylera i Johna Coltrana. Jistě nikoli náhodou je poslední skladbou alba je jeho After the Rain s Munkebyho flétnou . Ostatní skladby jsou originály členů kvarteta. Ani jedna z 8 skladeb by nemohla nést název „Take Four“ – hudba volně plyne, chybí výrazný beat. Největšími klady jsou kompaktnost skupiny, souhra při improvizaci, rozvíjení drobných melodických motivů, a v neposlední řadě muzikální představivost. Hudbě skupiny Shining věřím, dává mi smysl.

Toto album se příliš nehodí pro příznivce mainstreamu nebo dokonce posluchače-začátečníky. Zkušenost s moderním jazzem je nutná.

Pokusil jsem se vyhledat na webu informace o albu, skupině a hudebnících, ale stránka skupiny je momentálně je „ve výstavbě.“ Tak alespoň tolik, že album prý v Norsku velice pochválili kritici.

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*